Žrádlo

Jídlo, žrádlo, krmení, papání... To jsou nepostradatelné prvky životů našich psů. "Žrádlo nebo život!" je hlavním mottem, které platí kdykoliv. Dobou krmení se u nás rozumí osmá hodina večerní, kdy psi přiběhnou do obýváku a začnou křičet - tedy spíše Mexa štěká, Kidd poskakuje a pokníkává a Bernard se kouká vyzývavým pohledem.

Je jim úplně jedno, co se podává, ať už jsou to granule, vařené maso, syrové maso nebo zbytky od večeře. I talíř po jídle je velmi žádaným zbožím a dokud není na zemi a nebo v myčce, tak psi pokoj prostě nedají. Jsme všichni slabé povahy a jakmile si psi řeknou, tak dostávají nažrat, když se smutně podívají, leží talíř na zemi. Jedině sestra tomuto tlaku odolává a talíře odnáší do kuchyně (kde je vezmu já nebo maminka a dáme je psům na zem). 

Vzorné čekání, dokud nebude miska ležet na zemi, je nám cizí. Jídlo dáváme do misek za hysterického štěkotu Mexy, mnohem intenzivnějšího kníkání Kidda a pohledů Bernarda, pod kterým se na zemi šíří louže slin a po které téměř jistě časem uklouzneme. 

Největším svátkem je otevírání nového pytle granulí a sypání do nádoby na granule. Pytel samotný je modla pro Mexu, tolik jí voní a tolik granulí v něm muselo zůstat, ach! Čím větší pytel, tím je vášeň větší.

A takhle Mexa dokáže trávit i hodinu, vylizováním kuřecího tuku ze stěn pytle, hledáním granulek v záhybech... 

Díkybohu, i snášenlivost žrádla je u všech psů perfektní. Jeden den granule Brit, druhý den vařené, třetí den Sportmix, čtvrtý den syrové, pátý den Eukanuba, šestý den zbylé palačinky se špenátem, sedmý den konzerva? Žádný problém! Nějaké postupné přechody, citlivé zažívání, ani nic podobného doma nevedeme. Naši psi stláskají všechno a hovínka mají malá, přiměřně tvrdá a celkově perfektní. Jediné, co nás trápí, je Mexinina zácpa, pokud snědí moc syrových kostí a nebo Kiddův průjem, když má závody. Bernard občas něco vyblikne, protože hltá, jako kdyby žral poprvé a naposledy v životě.

Ano, naši psi jsou velmi rozmazlení. A dokonce i kradou, je to pravda. Tedy, kradou... Mexa krade. Z odpadkového koše, z mého stolu, z babiččina stolu. A my kozy se ne a ne naučit pytlíky od jídel házet do uzaviratelného koše v kuchyni, nebo si uklízet jídlo ze stolu. Takhle přišlo nazmar skoro kilo wasabi kuliček (pálivé, nechápu, jak to mohla sežrat. Výkaly byly zářivě zelené), dva páry pravých čabajek z Maďarska (opět pálivé, opět nepochopitelné... Rozdíl? Výkaly byly sytě červené) a nebo třeba máslo. To jediné Mexa nedokázala strávit a jen lehce natrávené ho vyblinkala mamince na postel. Pejsci jsou prostě radost.