Praha - Prčice 2009

Rok se s rokem zase sešel a my jsme opět vyrazili do Prčic. Tentokrát obohaceni o Bernarda, který šel prvně.

Už ráno jsme začali sčítat body do ocenění Miss Kretén dne, jako to praktikujeme každý větší výlet, abychom si mohli připomenout, jak inteligentní a charakterní psy máme. Už cesta vlakem přinesla Bernardovi první dva body - jeho neschopnost na chvíli si lehnout, neskákat na sedačky a nesežrat mi ruku při nabídnutí kokina byla tak důsledná, až jsem nevěřila, že by ho mohla během dne Mexa nebo dokonce Kidd trumfnout. 

V Olbramovicích na nádraží dostal každý pes po jednom bodu, jelikož byli - chudinky - nuceni čekat s námi v nekonečné frontě a podle toho si také počínali. Snem každé ničemné dušičky pejska je udělat okolo sebe co největší bordel za každou cenu. Minimálně u našich psů tomu tak je, to abychom s páníčkem nezpohodlněli. Ale občas úplně obrátí - pověstný klid před bouří, tedy Klid. A my se vždycky nachytáme - pozornost ochabuje, svaly nejsou připravené a průser je na světě... Ale to se dnešku netýká. Dnes naši psi dávají jasně najevo, že budou zlobit celý den, ale průběžně a takže snesitelněji.

Při čekání na další vlak, který měl přivézt naše benešovské přátele, vše probíhalo poměrně poklidně. Bernard se motal do voďáku, Kidd vlezl do bahna a pak na nás skákal a Mexa hledala dobroty mezi zaparkovanými auty. Nic zvláštního. 

Nakonec jsme konečně vyrazili. Můj vlastnoručně ušitý sedák se velice osvědčil, ve spojení s tažným postrojem a zapůjčeným odpruženým voďákem to byla perfektní záležitost. Bernard mě téměř dotáhnul do cíle, táhnul mě i ve chvíli, když mi nohy nesloužily a Bernie byl mojí jedinou nadějí.

Miss Kretén dne pochopitelně a dle mého očekávání vyhrál Bernard, ačkoli Mexa i Kidd měli bodů dost. Byl to těšný souboj... Mexa nejvíce bodů nasbírala hned na začátku - evidentně dlouho nebyla v pořádně smradlavé přírodě, jelikož hned při svém prvním "volnu" běžela dopředu jako blázen a každé cca tři metry se zastavila, začmuchala a vyválela se. Nechápu, jak na tak malém prostoru může být tolik smradlavých věcí, od zetlelé rostliny po vyzrálou zdechlinu. Tak probíhají kosmetické úpravy naší Mexinky, totiž voňavé rochnivé lázně. Také se vyznamenala tím, že pokaždé, když jsme potkali mladého bulteriéra, chtěla ho zabít za každou cenu. Čím více krve, tím lépe. Chválabohu, přivolání ještě má, takže k žádnému masakru nedošlo. Příjemně mě překvapila svým vztahem ke žrádlu. Ačkoliv byla povětšinou na volno bez náhubku, k žádnému přílišnému přecpávání nedocházelo. Minulý rok to bylo horší, cestou nacházela zbytky langošů, klobás, ba dokonce skoro celý makovec. K přežírání došlo tento den až později...

Kidd tento výlet bral statečně. Cítí za nás zodpovědnost, protože je z nás pěti nejrozumnější, nejreprezentativnější a dle jeho názoru nejkrásnější. Při každém našem pomýlení, křiku nebo pleskání na zadek psům se k nám vnutil a nabídl nám pac výměnou za to, že ho konečně přestaneme ztrapňovat naším nerozumem a nebudeme se chovat jako nevychovaní spratci, k tomu nás přece nevychovával. Jeho namyšlenost je nekonečná, ale pravdou je, že s námi má obrovskou trpělivost. Při každé přestávce chtěl politovat a drbání nebralo konce. Musím uznat, že s ním bylo nejméně problémů, ačkoli se choval jako slabomyslný rodič. Celou dobu byl na volno, zhruba od půlky cesty se nám držel u nohou a dával pozor, abychom zase neudělali nějaký průser. Zároveň sledoval, zda nám někdo nechce ublížit a všechny podezřelé osoby si prohlížel podezíravým pohledem, až jsem se bála, aby jeho mateřské city nezvítězily nad rozumem. Ale je to náš rozumný kocourek, také měl nejméně bodů do soutěže.

Bernard... Musím uznat, že to s ním nebylo tak katastrofální, jak jsem věštila. Moc hezky tahal, skoro jako by byl ESP:-) Velice nás potěšil. Ale to věčné učůrávání. Táhne, táhne a najednou odskočí ke kraji a čurá. Přibližně pětkrát za čtvrt hodiny. Nevím, jak by si s tím poradil při canicrossu; ale hlavně - jak bych se s tím vypořádala já, musela bych ho přetrhnout. V tomhle jsem velice labilní, ale moje vřeštění a pleskání přes zadek naše miminko moc nevzrušují, bere to jako projevy mé špatné povahy, se kterými se žel musí smířit, jelikož nikdo není dokonalý a on to velkoryse přehlíží. Výchovný efekt? Nulový. Vychovává maximálně tak mě, každou chvíli mi dával najevo, že jsem hysterka a měla bych se laskavě uklidnit. A já potupně klopím hlavu a uznávám, že už příště budu lepší a nebudu mu ničit život přehnanou výchovou.

Když jsme konečně došli, psi dostali svojí tatranku, kterou jim organizátoři věnovali v cíli a začali odpočívat. Ne na dlouho, po půlhodině byli odpočatí a svěží a objevili skvělé sousedící lidi, kteří usoudili, že jsou to hrozní chudáci a potřebují něco na zub. Somrování nebralo konce, stejně jako přísun dobrot. Psi se rozhodli, že z nás udělají už úplné idioty a tyrany zvířat a pustili se i do takových dobrot, jako jsou okousané klasy od kukuřice. My lidi se styděli a psi se olizovali až za ušima.

Takže vše dopadlo tak, jak mělo. Kidd a Mexa mají své druhé botičky, žluté. Bernard má svou první botičku. Všichni se už těšíme na příští ročník a doufáme, že Mexa přestane vyhledávat zdechliny, Kidd nám dělat rodiče a Bernard lézt pořád pod nohy, motat se do voďáku a očůrávat vše, co jde. :-)