Pár slov úvodem

24.05.2009 23:07

Co mě vlastně opravňuje na to, mít tady rubriku o výcviku psa?  Pár psů už jsem cvičila, včetně psů problémových. Všechna možná plemena - německý ovčák, rotvajler, kokršpaněl, pointer, zlatí retrívři, voříšci všech možných původů... Na mé psy se moc nekoukejte. Zkoušku máme jen ZZO, perfektní poslušností příliš nedisponují... Jak se říká, kovářova kobyla chodí bosa. Navíc, přesná poslušnost je mi proti mysli, u svých psů požaduji dobré přivolání, schopnost zůstat na místě, sednout a lehnout bez řečí... Vztah máme přátelský, psi nejsou nijak zvlášť drezúrováni, nikdy neutíkají, ač mám i bíglici, při procházkách jsou na očích. To je pro mě priorita. Moji vlastní jsou rozmazlení, chrápou v posteli, dostávají jídlo od stolu... Ale ví, kde je jejich místo a vždy se podřídí a poslechnou. Což je základ. Zkouším na nich různé metody výcviku, které mě zaujmou. Každý z mých psů je jiný, proto lépe posuzuji, na kterého psa co platí a mohu to tak uplatnit u psů lidí, kteří si se svými psy nevědí rady. 

To, že moji psi jsou rozmazlení a jeden pes má obyčejnou ZZO vůbec neznamená, že psy cvičit neumím. Zajímám se o etologii a na základě poznatků z této sféry zkouším cvičit. Nevím proč, ale cizí psi mi jdou na ruku lépe, nemají mě tak přečtenou jako psi vlastní a mají přirozený respekt. Ale narozdíl od mých nemají ke mně citový vztah tak důležitý pro společné spokojené soužití. Takový vztah musí mít s majitelem.

Nikdy jsem necvičila a cvičit nebudu psy pro precizní poslušnost počítanou na centimetry, neumím to a umět ani nechci. Neodsuzuji to, vím, že psi jsou inteligentní a když se to naučí, je to pro ně parádní psychická stimulace. Upevňuje to vztah se psovodem, jako jakýkoli jiný výcvik (kromě takových zrůdností, jako je výcvik na psí zápasy apod.),ale není to nic pro mě. Nejraději ze všeho vidím téměř rovnocenný vztah mezi psem a člověkem, kde člověk je alfou, pes je vychovaný a vycvičený, ale jeho jednání nevypadá jako otrocké nebo podlejzavé. Jsem holt z rodiny, kde jsou kočky, psy jsem přitáhla až já. 

Když už cvičím nebo spíše pomáhám cvičit cizího psa, tak především pro použitelnost získaných návyků v běžném životě. Spolehlivé přivolání, chůze na vodítku bez tahání, důsledné dodržování hranice chodníků a silnic, prostě základ důležitý pro život v pohodě... Také se zaměřuji na problémová chování, jako je dominance, agresivita, lovení aj.

Chválabohu, některé lidi stačí pouze popostrčit. Pamatuji si na voříška z útulku, který byl měsíc u nové majitelky, která měla obrovský strach ho pouštět z vodítka. Pejsek byl divoký, lezl do silnic, nechtělo se mu moc chodit na zavolání... Ale pes to je velice inteligentní, jenom panička nevěděla, jak na to. Po dvouhodinové procházce pes nelezl do silnice bez povelu, ani když tam byla panička, přišel na každé zavolání, paničku si hlídal... Paničku jsem pouze popostrčila a nechala se psem pracovat samotnou dle pokynů, které jsem jí dala. Pokroky jsem pečlivě sledovala, případné pomýlení paničky opravovala. Nyní, po roce a půl je to perfektní pes, kterého by mohl každý závidět. Z takovýhle případů mám největší radost, je vidět, že majitel psa opravdu stojí o to, mít skvělého společníka a udělá pro to cokoliv, jen potřebuje radu a ukázku. Snese oprávněnou kritiku, ale hlavně o ní přemýšlí a své chyby napraví. A především, nemyslí si, že mu někdo cizí vycvičí psa a on bude mít najednou vychovaného psa. Když jeho psa posadím, hned si to chce zkusit taky... S takovými lidmi a psy je radost spolupracovat a vidět tu radost, když najednou ví, jak na psa a umí to praktikovat.

Také bych ráda na úvod zmínila to, že nejsem zastánce výcviku u výcvikáře bez majitele. Takhle jsem jednou cvičila psa a nevím, jestli to bylo mojí hloupostí, ale po pár týdnech jsem předala perfektně vycvičeného německého ovčáka, který mohl konečně po třech letech chodit na volno, netahal na vodítku, takže nemusel nosit už ten příšerný ostnatý obojek, nenapadal psy bez ohledu na pohlaví, věk a plemeno, konečně uměl aspoň sednout, lehnout a zůstat na místě na povel. Majitelům jsem udělala několikahodinovou přednášku o tom, jak se mají ke psu chovat, jak zajistit aby nebyl agresivní, jak s ním mají trénovat... Vše jsem jim na psu ukázala při procházce, každý člen rodiny si psa vyzkoušel. Dostali sepsaný několikastránkový "návod na psa", kam jsem shrnula moji "přednášku" na téma Max. Vše vypadalo v pořádku. Jenže nakonec se ukázalo, že nestojí o to, mít vychovaného psa. Nechtěli s ním nijak pracovat. Psa brali jako spotřebič - nový šlape jako hodinky, když je starší a porouchá se špatným zacházením, dá se k opraváři a dál funguje bez problémů. Tak jako tak, po půl roce jsem Maxe potkala přivázaného před obchodem. Ani si nesedl na povel, ačkoli mě poznal. Poodešla jsem dál a čekala na majitele, jak se k němu budou chovat. Vyšli z obchodu, psa odepli z vodítka a šli domů. Pes cca pětkrát přeběhl sem a tam poměrně rušnou čtyřproudovou silnici (!!!), majitelky to nijak nevzrušovalo, šly domů a na psa se pomalu ani nepodívaly. Za další dva měsíce psa věnovali nějakému pánovi na zahradu na hlídání (nepochopitelné, vzhledem k tomu, že tenhle pes by mouše neublížil). Od té doby psy sama necvičím, ale pouze s přítomností jejich majitele, tudíž spíš než bych cvičila psa, cvičím člověka, jak se psem zacházet. Aby neříkali, že to nejde, tak jim všechny cviky předvádím na jejich vlastním psovi. Funguje to perfektně:-)

To by asi tak bylo mé slovo na úvod. Nejsem profesionál, ale už jsem pár lidem pomohla s jejich psem, kterého správně nepochopili a nevěděli, jak na něj. 

A předem píši, že je těžké radit s výcvikem přes internet, pokud nevidím psa ani majitele. Není nijak těžké psa vycvičit, ale je nutné psa aspoň trochu znát, jeho reakce a celkové chování. Přes internet mohu podat základní metody pro několik typů psů, ale není nad individuální přístup. Některé vyčtené metody mohou pomoci, ale často je individualita jediným klíčem ke zdárnému výsledku.

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode