Je slušnost se představit

Naše smečka se ničím nijak zvlášť neliší od smeček jiných. Základem je panička a páníček, nezbytnými členy jsou naši tři kreténi - bíglová Mexa, australák Kidd a voříšek Bernard. Sám sebe člověk posuzuje dost zkresleně, takže bych měla shrnout názory psů, kteří jsou kompetentní vydávat soudy. Jenže každý pes má na mě jiný pohled... Mexa má ve všem jasno. Já, stejně jako všichni ostatní doma, jsem její hlavní podřízená, přísun jídla, drbání na bříšku, ohřívací lahev v posteli, otrava č. 1 až 5... Kidd by o mně neřekl křivého slovíčka, pouze za předpokladu, že mu odmítnu mazlení. Bernard mě má jako maminku, které se odmlouvá, dělají naschvály, ale hlavně hledá ochrana a bezpečí před despotickým otcem, rozumějte páníčkem, který by ve skutečnosti mouše neublížil - na jekot, hysterii a pleskání přes zadek jsem tu já. Celkem vzato, jsem dle našich psů osoba slabomyslná, labilní, netolerantní a hysterická, jediná povinnost, kterou mám, je ctít je, milovat a zajišťovat jídlo a pravidelný přísun kokin, což mi jde a to je jediný důvod, proč mě ještě nezbavili velení a nestrčili do nějakého ústavu.

O páníčkovi se já osobně také neodvažuji moc rozepisovat, i když přes hubu bych snad nedostala...:-) Bernard si občas stěžuje, že ho stále musí hlídat a mít bohužel na očích, ačkoliv venku hárá tolik fenek, válí se tolik jídla, lítá tolik psů připravených ke hrám a on blbec musí ležet na gauči s tím, že ho páníček vezme jen na čmuchajdu kolem baráku trvající pár minut, ne-li sekund (ve skutečnosti tříhodinovou procházku, ale chtějte objektivitu od Bernarda). Kidd páníčka bezmezně miluje, je to přece on, kdo je svolný kdykoliv ke hrám, mazlení či povídání. Mexa opovrhuje Kiddovým přístupem... Páníčka přivítá pomalu s fanfárou, ale po minutě si jde po svých. Je pro ní též nejlepší jako ohřívací lahev a drbač bříška, když ona sama chce.

Mexinka je náš terorista číslo jedna. Byla tu první a stále si počíná jako rozmazlený jedináček... Nesnáší štěňata, miluje děti a koťata - adoptivní matka by z ní byla, ale pouze vůči zvířatům odlišného druhu. Jako všichni naši psi velice ráda papá, no, a je to na ní vidět. Ale stále se snažíme, hubnoucí programy neberou konce, light granule jsou u nás nutností, ale důslednosti je méně a Mexinka stále dostává dobrůtky... Snažím se to korigovat, aby aspoň dostávala méně, než naše vyžlata. Je typicky studijní typ, ráda se prokousává literaturou všeho možného druhu, své rozumy přednáší všem, kdo se naskytne. Snaží se s námi vycházet, jak nejlépe to jen jde, ale chápu ji - je to těžké... Víc než u jakéhokoliv jiného psa u ní platí já pán - ty pán. Nenechá si do ničeho kecat, je tvrdohlavá, ale přesto laskavá a občas nám pomáhá v našem výchovném úsilí tak, že se třeba zatváří lehce potupně, když něco provede a já začnu ječet a plesknu ji přes zadek, ale stejně potom odchází pryč s vrtícím ocasem a hned vymýšlí, čím mě naštve příště. Ale co si budeme nalhávat, je to naše zlatíčko a kdyby měla jen o trochu více odvahy, položila by za nás život, stejně jako my za ni.

Kidd... Naše zlatíčko. Chová se jako náš otec - chrání nás, vychovává a nestydí se nám říct, co si o nás myslí. Je velice tolerantní k našim nesčetným chybám. Jakmile ho musím nedejbože plesknout přes zadek nebo čumák, jeho výraz mluví za vše... "Jsi zase úplně pitomá. Příště, než na mne vztáhneš ruku, dobře si promysli, jaké všechny křivdy si mi provedla ty - třeba, že si mi zapomněla včera u Číňana koupit olejovky. Co je proti tomu mé provinění - že jsem se jen trochu naježil a zavrčel na toho odporného ratlíka, co na mě štěkal," a já se musím upřímně za sebe zastydět a spolknout poznámku, že na menší pejsky si nesmí dovolovat. A ještě mu koupím olejovky. Vždycky dostane, co chce - má totiž dar být milován každým. Když si posté přijde pro pomazlení a člověk mu nevyhoví, nasadí výraz zoufalého týraného pejska, kterého musíte aspoň pohladit...

Co se týká Bernarda, dal by se shrnout charakteristikou "náš malý sadista". Jeho největším koníčkem je dělat naschvály, cirkusy a bordel. Jeho největší vášní ale stále zůstává jídlo, ve všech podobách, včetně těch vysněných. Sen o patrovém dortu z čokolády, masa, sýra, čerstvého ovoce a zeleniny ale stále zůstává nesplněn. Viní z toho nás a dává nám to pěkně sežrat. Ale má i své světlé stránky... Když mu dáte důvěru, vrátí vám to, chová se jako přítulný hodný pejsek, dokud mu něco nepřelítne přes nos. Na vodítku tahá jako blázen... Nechtěla jsem to lámat přes koleno, tak jsem si ušila sedák, jemu pořídila postroj a tah využívám - a jsme spokojení oba. Jeho divokost nezná mezí. Občas se i unaví a začne se chovat slušně.. Lehne si na záda, usměje se se slovy "Jen póóójď, podrbej měěě, ach ach ach, jsem tak sám, týraný nepochopený pejsek..." prostě slušný člověk neodolá a jde politovat toho pejska a říct mu, jaký je veliký fešák a šikula a jak moc ho milujeme. A tenhle fešák, šikula a milovaný pejsek se chvíli nechá drbat a pak otočí hlavou a rafne vás do ruky a provokuje k bojovým hrám na hrozně zlého psa a ustrašeného, leč troufalého člověka. Tenhle pes je nepoučitelný... Normálnímu psu stačí týden výcviku a sedá si u každého obrubníku a čeká na povel k přecházení ulice... Ne tak Bernard. Kdykoliv to jen jde, čile vyrazí směr "tam já prostě chci" silnice nesilnice. Ale občas se i snaží, aspoň chviličku. Taky ho musím trochu pochválit. Někdy je prostě zlatý. Třeba po celodenním lítání doplněným plným žaludkem je to úplně úžasný pes. No, takový je náš Bernard...

Nejsme ale sami. Máme ještě hromadu příbuzných a také menší hromadu koček... I ty kočky bych měla ve stručnosti představit, protože co kočka, co osobnost.

Sofinka bydlí ve skříni, nažrat se chodí v noci, aby náhodou nebyla nikým rušena. Jejím největším snem je zbavit se všech těch blbejch čočklů a otravnejch koček a mít jen nás. Až se zbavíme zvířat, bude ochotna vylézt ze skříně. Erik je to nejmenší, co tu máme. Je opravdu prťavý, nemyslím si, že by měl více jak kilo dvacet. Ale jak je malý, tak je také silný - má tu největší páru ze všech. Na jeho česání, stříhání drápů nebo odstřihnutí chuchvalců chlupů jsou potřeba minimálně tři osoby nadopované neurolem, silnějším stačí lexaurin. A stejně nás všechny pokouše, podrápe a v krajním případě i vzteky počůrá. Nesnáší tyto zbytečnosti, miluje vzhled vandráka, není přece nějaký šampón! Keazy (Burák, pojmenovaný dle velikosti jeho mozku) je tu největší chudák. Sexuálně zneužívaný erotomanem Mexou propadá depresím a deprivaci a uchyluje se ke krajnímu řešení - útěku. Jeho posedlostí jsou veškerá otevřená okna a dveře, které by mohly vést k otevřeným oknům. Má velice těžký život. Je to perský kocour, ošklivý jako bota - není snadné mít čumák zaražený do mozku. Ale co mu bůh ubral na kráse, vrazil do jeho přítulnosti, na kočku až nevídanou, je schopný mazlit se s člověkem od nevidim do nevidim. Jen u toho lehce slintá... Poslední mickou je Franz Josef (Kotě, Tereza). Nechápu, jak to tahle malinká kočka s bázlivou povahou dokázala, ale všichni naši psi ji poslechnou na slovo. Pokud sedí Franz v kuchyni a nedejbože tam chce jít nějaký pes, Franz vydá zvláštní zvuk definovatelný jedině jako "vypadni, debile," a světe div se, každý pes by utekl nejradši pryč z bytu.

Tak tohle jsme ve stručnosti my. Nelze popsat všechny povahové rysy, protože jich je tolik a projevují se pokaždé jinak, že to prostě nejde. Všechny nás nejlépe vystihují příběhy ze života, o kterých je tahle sekce...